None

Zemský plášť je poloprůhledný

minerál perovskit si i při tlaku 1,25 miliónkrát vyšším, než je atmosferický tlak, uchovává svou průzračnost

Perovskit (Rose, 1839), chemický vzorec CaTiO3 (oxid titaničito-vápenatý), je kosočtverečný minerál. Pojmenován podle: Lev Alexejevič Perovský (1792–1856), ruský diplomat, ministr, mineralog a archeolog.

Perovskit (Rose, 1839), chemický vzorec CaTiO3 (oxid titaničito-vápenatý), je kosočtverečný minerál. Pojmenován podle: Lev Alexejevič Perovský (1792–1856), ruský diplomat, ministr, mineralog a archeolog.

Geofyzici, kteří pracují ve vědeckém centru v USA a v Německu, pozorovali v laboratorních podmínkách chování minerálu perovskitu při vysokém tlaku. Jimi získané výsledky, které byly zveřejněny v časopise Science, dokazují, že minerál si i při tlaku 1,25 miliónkrát vyšším, než je atmosferický tlak, uchovává svou průzračnost. Podle současných představ, perovskit, jako součást spodních vrstev zemského pláště, zajišťuje z větší části výměnu tepla díky sálání, nikoliv tepelnou vodivostí.

Perovskity jsou skupiny minerálů, jejich vnitřní struktura se skládá z mřížek atomů kyslíku a dvou různých kovů, které do sebe zapadají. Minerál byl pojmenován na počest ruského geologa, hraběte Perovského, a poprvé byl objeven na Urale už v XIX. století, až do současnosti byl považován za velmi vzácný a zájem o něj prakticky nebyl.

V roce 2000 bylo dokázáno, že při vysokém tlaku perovskit vytváří také sloučeninu MgSiO3, jednu ze základních složek spodní vrstvy zemského pláště. Údaje, získané na základě analýzy šíření seismických vln potvrdily výsledky laboratorních výzkumů na speciálních lisech pro vytváření extrémně vysokého tlaku. Podle vědců perovskit nemusí být tak vzácný, ale může se stát nejrozšířenějším minerálem, i když ne na povrchu planety, ale v Zemi jako takové.

Při pozorování spektra pohlcování silikátu magnézia při vysokém tlaku, vědci dospěli k závěru, že v hloubce 2600 kilometrů vzniklý perovskit je prakticky průzračný pro viditelné světlo a blízké infračervené záření. Při teplotách okolo tisíce stupňů Celsia se tato vlastnost stává kritickou pro tepelnou vodivost, roztavená hornina začíná doslova svítit a předávat teplo právě na úkor záření. Ze tří procesů přenosu tepla (tepelné vodivosti, konvekce a sálání) právě sálání hraje hlavní roli v procesech poblíž zemského jádra.

zdroj: http://www.sciencemag.org/cgi...

Související články

Články z rubriky Planeta, přiroda,

« Japonští mravenci Kalamáry »
None