None

Falešný ještěr osvětlil smysl rituální pantomimy

Pokud si dva lidé stoupnou naproti sobě a začnou při tom usilovně zívat nebo ze všech sil kývat hlavami, pak můžeme takové jednání nazvat, mírně řečeno, zvláštním. Ale i zvířata vypadají neméně podivně, když se najednou takto začnou chovat. Tím spíše, pokud se nejedná o obyčejná zvířata, ale o živé svědky epochy dinosaurů.

Reptilie tuataras zvaná Robo-Ollie

Reptilie tuataras zvaná Robo-Ollie

Podivínství mužů a žen vědy se můžeme divit donekonečna. Tak např. Jennifer Mooreová (Jennifer Moore), vědecká aspirantka novozélandské univerzity Viktorie ve Wellingtonu (Victoria University of Wellington), se společně se svými vědeckými vedoucími a ostatními kolegy rozhodla vypustit do divoké přírody reptilii tuataras, přičemž na teritorium samotných tuatar.

Ale ještě zvláštnější na tom bylo hlavně to, že tento tvor má gumovou kůži a místo srdce - baterii potaženou niklem a kadmiem.

Obecně, nestačí, že se tito vědci divně chovají, ale teď si budeme muset ještě i vysvětlit, proč to všechno dělají. Nevadí. Pojďme na to.

Strašidlo Oliver, bývalého spolupracovníka laboratoře ve Victoria University of Wellington. Oliver zemřel velmi mladý – bylo mu kolem 20 let, a to v době, kdy se tato stvoření v divoké přírodě dožívají až 90

Strašidlo Oliver, bývalého spolupracovníka laboratoře ve Victoria University of Wellington. Oliver zemřel velmi mladý – bylo mu kolem 20 let, a to v době, kdy se tato stvoření v divoké přírodě dožívají až 90

Jednou z hlavních příčin, proč Jennifer přitahují hlavně haterie, je to, že jde o zcela výjimečně se vyskytující zvířátka, žijící na skalnatých ostrovech nedaleko pobřeží Nového Zélandu.

Tyto výtvory přírody jsou zajímavé mnohými zvláštnostmi. Např. tím, že dnes to jsou jediní představitelé podtřídy plazů - hateriovitých. Zevnějškem jsou podobní ještěrkám, i když k nim nepatří. A do současnosti se zachovali z období pravěku.

Haterie jsou představitelé řádu Rhynchocephalia, ve kterém před asi 225 milióny let bylo podstatně více zástupců. Přesto téměř všichni tito živočichové vymřeli a zachovali, možná speciálně jen pro nás, potomky zastoupené hateriemi. Stručně – tato zvířata jsou jedna z mála, která se dochovala do současnosti jako „svědci“ dinosaurů.

Je toho hodně, co lze o hateriích říci. Přesto Jennifer v dané chvíli zajímá pouze jediná, dalo by se říci, gramatická otázka. A to především: jak samci haterie získávají dominantní postavení mezi jinými samci, a jak při tom vábí samičky.

Gino Acevedo připravuje vycpaninu na sejmutí odlitku. Naštěstí se tento člověk udržel a neudělal z Olivera Godzilu. A právě on, Gino, byl tvůrcem atrapy tohoto netvora pro poslední film

Gino Acevedo připravuje vycpaninu na sejmutí odlitku. Naštěstí se tento člověk udržel a neudělal z Olivera Godzilu. A právě on, Gino, byl tvůrcem atrapy tohoto netvora pro poslední film

A kdo z kolegů, kteří se účastnili výzkumu Jennifer Mooreové, neměl zvláštní přání zkusit si drezúru reptilií. Proto bylo nejjednodušší udělat následující: mít haterii, která by mohla umět „vše, co je potřeba“.

Ale pro zvířátko se vydala Mooreová ne do zoologické zahrady, ale do animátorského studia Weta Workshops, vzala s sebou tělo Olivera - jednoho představitele haterií, který nedávno uhynul v laboratoři při Alma-mater. Tato zdechlina posloužila jako prototyp nové verze milovaného plazu.

Byl to velmi správný krok. Firma Weta Workshops se zabývá vytvářením všelijakých běhajících nebo skákajících tvorů pro mnohé známé filmy – jako např. „Pán prstenů“ (The Lord of the Rings) a „Kronika Narnie“ (The Chronicles of Narnia). Jistě, pro reptilie bylo třeba připravit všechno na stejné hollywoodské úrovni. A to taky udělali.

Gino Acevedo (Gino Acevedo), odborník na animaci, oznámil, že nejprve pana Olivera vycpal a dodal mu „živou pózu“. A pak, aby mohli využít jeho ne přirozenou - „organickou“, ale málo trvanlivou vycpaninu, jednoduše z něj udělali kopii z polyuretanu.

Z vycpaniny udělali odlitek – a získali takového budoucího robota-špiona

Z vycpaniny udělali odlitek – a získali takového budoucího robota-špiona

No, a aby Robo-Ollie (jak začali říkat „nástupci“ kdysi živé haterie) byl ještě alespoň trochu přínosem do „domácnosti“, zabudovali do něj servo motor. Robo-Ollie, pravda, neumí běhat. Zato výborně kývá hlavou, což slouží jako signál pro vábení samic. Čili, něco jako pomrkávání.

Tento robot umí i jinou věc: otevírá a zavírá tlamu. Takový signál je naopak určen mužské části a má vypovídat o vlastní důležitosti.

Takže, když nainstalovali Robo-Ollieho na jednom z ostrovů, kde se populaci haterií výborně daří, musela tam Jennifer se svými kolegy trčet až pět týdnů, aby zjistila, jak na robota budou reagovat „místní“. Ale aby je nevylekali, museli zaznamenávat všechno, co právě probíhá, pomocí videokamer, které samočinně fungují v průběhu několika hodin.

O reakcích dam se Jennifer příliš nerozšiřovala, ale o chování samců haterií mohla nějaké poznatky sdělit.

Jennifer Mooreová miluje své svěřence dokonce v jejich plastové podobě

Jennifer Mooreová miluje své svěřence dokonce v jejich plastové podobě

Naštěstí reptilie přijali Robo-Ollieho za svého (čemuž se hollywoodští animátoři museli velmi radovat) a reagovali na jeho tichá gesta. Závěry vědkyně se potvrdily, totéž „zívání“ samci předvádějí ani ne tak z agrese, ale hlavně proto, aby demonstrovali vlastní statečnost.

Hlavně otevírání a zavírání tlamy není nic víc, než jakási rituální pantomima. Je to docela jednoduchá hra: jestliže jeden „zívl“, tak musí protějšek odpovědět zívnutím, ale jestliže to neudělá, pak jednoduše prohrál a musí utéct.

Pokud jeden samec haterie otevře tlamu a dostává stejnou „odpověď“, pak nabírá pantomima mnohem zajímavější a napínavější ráz. S přibývajícím časem to může přerůst do vážného souboje, jehož výsledkem může být ukousnutý ocas nebo prst, dokonce i polámané čelisti.

Mooreová je přesvědčena, že tato pantomima hraje úlohu jakéhosi zastíracího manévru. Jde o to, že tato zvířata tráví 95% času v nehybnosti. A pokud musí dělat něco, na co je třeba spotřebovat energii, tak je to pro ně příliš „nezajímavé“. A různá poranění si následně vyžadují ještě vyšší „náklady“.

A tady vědkyně se neudržela a začala, pravděpodobně, s robotem o něčem diskutovat. Ale musíme přiznat, že se podařil

A tady vědkyně se neudržela a začala, pravděpodobně, s robotem o něčem diskutovat. Ale musíme přiznat, že se podařil

Podle Mooreové, získané poznatky jistým způsobem korelují se zvláštnostmi reprodukce těchto živočichů. Například, podle její informace, pouze čtvrtina samců se podílí na rozmnožování nových generací. To znamená, že krvavější „boje“ by způsobily k rychlou záhubu celé populace.

Ale i tak, nehledě na podrobné objasnění tohoto chování, zůstává zde mnoho záhadných otázek, kterými se ještě budeme muset zabývat. A to, samozřejmě, dodává jistý optimismus.

Související články

Články z rubriky Planeta, přiroda,

« Velryba – veterán Války rostlin »
None